Doporučuji. Prostě Melvil. Kniha, která mi zbořila neinformovaný mýtus o sociopatech. Skvěle, čtivě napínavě napsáno, přitom na vhodných místech přidány víceméně vzdělávací pasáže. Jsme vtaženi do života malé holky, s detailními popisy myšlenek, uvažování až do dospělosti, mateřství, manželství. Vlastně je to kombinace úžasného románu bez kompromisů a k tomu informace. Mně to rozšířilo empatii, umožnilo pochopit sociopaty a asi navždy změnilo pohled na ně. Svým způsobem jsem se taky přenesl o mnoho let zpátky a dokážu si lépe představit vnímání leváků tehdy (a bohužel někdy stále i dnes), kteří podobně jako stále sociopati byli ti divní, maskovali se, s příslušnými problémy.
Pokud by vás zajímal rozdíl mezi psychopatem a sociopatem, v rámci románu je to na více místech, nejvíce na straně 128. Co jsou to vlastně sociopaté? Na straně 129 je vysvětlen rozdíl mezi 8 vrozenými základními emocemi (hněv, strach, smutek, odpor, překvapení, očekávání, důvěra a radost) a sociální emoce (empatie, pocit viny, stud, lítost, žárlivost, láska). Na přelomu stran 172 a 173 najdete rozdíl mezi sociopatem a hraniční poruchou osobnosti. Na straně 180 se dozvíte o případu Tarasoff, dle něj terapeuti museli hlásit příslušným úřadům pacienty, kteří představovali závažné riziko újmy na zdraví konkrétní oběti. Na dalších stranách zjistíte jak tento případ (a to že sociopatie není léčitelná) ztěžuje pomoc sociopatům, komplikuje jejich snahu žít mírumilovně svůj život a vlastně je nutí k neupřímnosti k terapeutovi. Zajímavá myšlenka zazněla na straně 238 „pocit viny je stav mysli určený k potlačení svobodné vůle člověka, nikoli k osvobození“.
362: „Jak můžeme od někoho očekávat, že si osvojí naučenou emoci, která je mu odpírána?“ „Každý sociopaty nenávidí za to, že nemají empatii a soucit… Ale kdo má empatii a soucit pro ně?“ Na jiném místě knihy je sociopatie přirovnána k poruše učení, konkrétně je to vlastně porucha učení emocí.
Kdybych měl shrnout knihu, je to o sociopatce, která hledá přijetí jako osoby. Protože není přijímána, hromadí se v ní úzkost, tlak, se kterým se nejdříve snaží co nejméně škodlivým způsobem vyrovnávat. Později napře celou svou kariéru ke studiu psychologie, sociopatie, aby pomohla sobě i dalším. A hledá blízké osoby, které ji nakonec přijmou se vším všudy. Změnila můj povrchní neználkovský pohled na socipatii zásadním způsobem.
Oficiální popis: Jsou sociopaté monstra? Nebo jen lidé tak zoufale osamělí, až je to přivádí na hranici šílenství a zločinu? Krást začne, ještě než se naučí mluvit. Už ve školce pozná, že je jiná než ostatní děti, a ve škole bodne spolužačku tužkou do hlavy. Patric Gagne totiž emoce vidí, vnímá a chápe – ale necítí. Přesto chce žít jako ostatní, a tak se snaží normální život alespoň předstírat. Hlídá děti jako profesionální chůva. Vystuduje psychologii. Stane se terapeutkou, manželkou i matkou. Jenže sledovat jízdu na horské dráze není totéž jako na ní jet. Patric se začne vloupávat do cizích domů a krást auta, jen aby cítila aspoň něco. Třeba ráno před prací nebo večer, než se její přítel vrátí domů.
Patric Gagne je vysoce funkční, stabilizovaná sociopatka. Tohle je její otevřená zpověď.
Kniha nabízí fascinující a intimní příběh o tom, že sociopatie není jen o lžích, manipulaci a ubližování. Patričin příběh je zároveň plný odvahy, touhy po přijetí – a také lásky. I když v jiných podobách, než si představuje většina z nás.
„Normální lidé se chovají zle, když je vlastní emoce příliš vystresují. Sociopaté se chovají zle, když je příliš vystresuje nedostatek emocí.“