• Autorce se nedá upřít snaha o vyváženost, o velký přehled, o sledování mnoha skupin, zdrojů. Kniha je středně strukturovaná, každá kapitola se zaměřuje na jedno téma, nicméně v rámci té kapitoly máte jeden jednolitý text, nijak dál strukturovaný – členění na podkapitoly by se mi líbilo, částečně text je na to nachystán.
• První kapitola je pro silné žaludky, citlivější povahy jako já si dělají přestávky, aby to rozdýchali. Druhá kapitola je dost podobně „hrozná“, hrozná tím, co popisuje. Od třetí je poznat, že po napsání těch prvních hrozných kapitol bohužel se nepodařilo tolik udržet objektivitu (čemuž se až tak moc nedivím), nicméně zbytečně to dehonestuje zbývající text. Celkem často se dopouští falešného dilematu, nejčastěji staví muže proti ženám (např. 284, 285). Dále na jedné straně správně kritizuje zevšeobecnění kritizovaných skupin ve výrocích „všechny ženy jsou mrchy apod.“ Na druhé straně podobné výroky činí neustále o mužích i skupinách. Jako dělá to dost lidí, že zapomíná přidat kvantifikátor, nicméně na straně 202 pro mě překročila míru obvyklou, citován celý odstavec na konci stránky: „Muži ubližují ženám. To je fakt. Je to epidemie. Je to veřejná zdravotní katastrofa. Je to normální.“ Nedá se ji upřít, že na pár místech v knize to vrací do roviny objektivní. Někde dokonce se dozvíme konkrétní údaje, např. na straně 278/352 se dozvíme údaj, že 35 nahlášení znásilnění z 5651 (za 17 měsíců) je falešných (přesněji byli stíháni) – díky za ten údaj. Nebo na straně 237 (odkaz 26) údaj, že 37% australanů z roku 2017 se domnívá, že „si ženy vymýšlejí nebo přehánějí tvrzené o násilí , aby si zajistily výhodu v bitvě o svěření dětí do péče“. Nicméně na to, abyste se dostali k nim, musíte projít mnohem více zevšeobecňování typ „jako všichni inceli“. Nebo v knize najdete černobílé vidění, např. na straně 206: na co studie, autorka ví a zná jasnou jediný důvod domácího násilí, dominance/kontrola. Na straně 284 (a na dalších místech) je „zkratka“, že ti co se bojí obvinění ze znásilnění, nemají se bát žen, ale mají nenapadat ženy – je to asi tak užitečná rada pro toho, kdo se bojí obvinění z vraždy, aby nenapadal jiné.
• V knize se zabývá nejen genderem, ale rasismem, ukazuje na datech a rozdílech v přístupu (pp208) jak se přistupuje ke zločinu spáchanému např. muslimem a jak ke zločinu bělochem, jak různě k tomu přistupují média, ale i úřady. Dozvíte se i konkrétní počty příspěvků, témat, registrovaných zdůraznit – trochu mi chybí zdůraznit, že krom extrovertů máme i introverty, kteří z různých důvodů nemají chuť či potřebu se projevovat nebo to, že podobně jako autorka bude sledovačů víc, i když je otázkou kolik – asi ne tolik jako u tématu plochozemství, kde se odhaduje, že přispívá víc odpůrců ploché země než příznivců… V každém případě je značně zjednodušující dávat rovnítko mezi přístupem a souhlasem toho, co se tam píše (v opačném případě virtuální osoba autorky taky souhlasí). Mnohdy má autorka jasné řešení, např. na straně 188 najmout tisíce moderátorů pro sociální sítě. Sice velmi dobře zobrazuje, jak algoritmy přispívají problému, ale i tak to není důvod všem vnutit své řešení, které mimochodem má plno negativ jinde. To, co ale kniha přinášejí je celkem živý obraz, jak hrozné to chování je, ať už v první kapitole ohledně vraždění nebo třeba v 5. kapitole, kde se mluví „jen“ o pronásledování a jak neužitečné rady oběti dostávají.
• Na knize je opravdu vidět, že autorka má přehled, ale jednolitý text v kapitolách ztěžuje efektivní čtení a pro mě jako muže je těžké se prokousávat, rozdýchávat zevšeobecňování, k tomu ne až tolik užitečných čísel.

Oficiální popis: Představte si svět, ve kterém prakticky bez povšimnutí řádí rozsáhlá síť incelů a mizogynů. Páchají teroristické útoky na ženách a manipulují a radikalizují zranitelné teenagery. A teď si to představovat přestaňte – koneckonců, už v tom žijete. Možná jste to nevěděli, protože o nepříjemných věcech neradi mluvíme. Je ale čas začít. Laura Bates, zakladatelka projektu Everyday Sexism, se v knize pouští do odhalování těchto mizogynních komunit. Prostřednictvím rozhovorů s jejich bývalými členy a těmi, kteří se jim brání, odkrývá, jak se tento extremismus šíří z nejtemnějších koutů internetu do škol, na pracoviště a do politiky. Když muži nenávidí ženy je povinnou četbou pro rodiče, pedagogy a všechny, kdo věří v rovnoprávnost žen.