Není to zrovna téma pro citlivé povahy, nicméně bylo podáno citlivě, věcně, stručně, ale s příklady, které mnohdy řeknou rychleji víc. Celkový dojem z knihy je výborný, jen bych upozornil na přílišné používání cizích slov (např. 97 exacerbace, 131 abúzus alkoholu), dle mého názoru zbytně a bez vysvětlení. A třeba zkratka OČTR na straně 22 je použita, dřív než je později vysvětlena. A to, že části označené jako shrnutí velmi často obsahují informace, které v neshrnutí vůbec nejsou. Hodnotím vydání z roku 2026.

Kniha strukturovaně, stručně se věnuje relevantním tématům, sice kniha je určena především odborníkům, ale pro mě jako laika byla kniha srozumitelná, poučná, přínosná. Na straně 16 se tak dočtete o loajalitě k pachateli, jak a proč vzniká. Na straně 20 se dozvíte o patologickém poutu a introjektech – celkem to připomíná přenos části Voldermorta na Harryho Pottera. Na straně 44 se dozvíte příběh se šťastným koncem – duchapřítomnost dokáže zachránit z minimálně podezřelé situace. Na straně 47 se dozvíte o riziku 35 % (pro dívky z rizikového prostředí), bohužel bez bližší specifikace (do jakého věku, jakého období). Na stejné straně píše, že stres zvyšuje riziko okolí, což mohu potvrdit z osobní zkušenosti. I když jsem byl při chůzi v noci parkem hluboce zamyšlen nad pracovními myšlenkami, stejně mě ze zamyšlení probudilo zrychlení chůze postavy přede mnou – na rozdíl od násilníka jsem měl opačný problém, co udělat, abych ji víc neděsil než tím, že jsem do té doby šel rychleji a doháněl ji.

Od strany 54 popisuje tzv. ideální oběť, koncept, že některé oběti (ideální) se věří a soucítí a jiným méně nebo vůbec (znásilněná opilá prostitutka), bohužel. Od strany 69 se popisuje stockholmský syndrom nebo třeba viktomologický paradox, který konstatuje, že s méně závažnými přestupky se lidé více obrací na policii a spolupracují než s těmi závažnějšími. Autorka pak popisuje různá zdůvodnění, např. špatná zkušenost s policií, kterou opět mohu potvrdit, poté, co nahlásíte policii najíždění autem na zjevně těhotnou ženu, a policie řeší oznamovatele a ne daný čin, poté co máte představu, co vše znamená druhotná viktimizace oběti znásilnění (vyšetřování, výslechy), vůbec se nedivím, že mnozí raději nechají pachatele jít, případně oznámí s velkým časovým rozestupem. Přidejme k tomu to, že i když je člověk poučen v takových situacích, je schopen odkývat policii cokoliv.

Celkově kniha stručně a přitom věcně, jasně vysvětluje zdánlivě nelogické chování obětí, chování, které působí pro neznalé jako podezřelé, na které útočí obhajoba pachatelů. Ale autorka dokáže přesvědčit, že nicnedělání, okamžité neoznámení činu je celkem obvyklé, souvisí prostě s lidskou psychikou v nezvyklé, překvapivé, traumatizující situaci, a to i u lidí, kteří se jinak chovají znale, sebevědomě (mohu osobně potvrdit). Na druhou stranu z knihy nepřímo vyznívá neporozumění autorky vůči lidem, kteří nenahlašují své blízké, nespolupracují s policií, resp. důvody, které zní, míří na kritiku obětí. Pokud pominu masochisty, napadá mě dost důvodů, proč člověk upřednostní známého neideálního příbuzného, partnera před neznámem, kdy prostě věcné porovnání reálných možností dá výsledek setrvat v nehezké situaci. Zvláště když myslíme na to, že různí lidé různé věci jinak ohodnotí.

Na straně 243 jsem se dočetl nejen o peněžité pomoci obětem, bohužel nelogicky je odpírána těm, které jsou třeba pojištěny (ti, co jsou pojištěni, platí pojistné, aby dostali pojistné plnění, ti, co nejsou pojištěni, dostanou „zadarmo“ peněžitou pomoc, nezodpovědní jsou na tom lépe než zodpovědní).

Celkově knihu doporučuji k přečtení, stručně, jasně vás uvede do problematiky a především vysvětlí zdánlivě nelogické chování obětí. Vlastně vám pomůže, abyste své blízké neúmyslně sekundárně neviktimizovali, kniha obsahuje pár příkladů výroků, které si oběti pamatují dlouho (protože si lépe pamatujeme události v emocích) a vy možná hned druhý den nebudete o tom vědět. A to je dle mě to hlavní, co kniha každému přinese, snížení rizika, že neúmyslně své blízké ještě více traumatizuje poté, co se stali obětí. Současně jako rodič v knize hledám kompromis, aby děti byli připraveny a duchapřítomny jak dívka na straně 44 a současně jsem nepodpořil strach, stres a sebenaplňující proroctví (aby pak na sebe neupozornily v parku, jako se to stalo ženě přede mnou kdysi).

Oficiální popis:

Riziko, že se staneme obětí trestného činu, se týká nás všech. V roli oběti reagujeme různě, i banální delikt může člověka emocionálně poškodit. Navíc zločin tak či onak poznamenává nejen přímou oběť, ale také její blízké. Pachatel tím, co udělal, změní „jednou ranou“ kvalitu života hned několika lidem.

Publikace seznamuje se základními okruhy viktimologie (primární a sekundární viktimizace, mýty o obětech, průběhy a následky viktimizace). Nabízí prakticky využitelné poznatky ze současné viktimologie např. proč máme tendenci očerňovat oběť, jak porozumět zdánlivě nelogickému chování oběti v průběhu a po činu, proč některé oběti mlčí anebo oznamují trestný čin opožděně. Věnuje se také otázce, jak posuzovat potřeby obětí a reagovat na ně.

V aktualizovaném a rozšířeném vydání, které je založeno na aktuální legislativě, čtenář najde novou kapitolu o psychologii oběti a také celou novou část týkající se zvláště zranitelných obětí (oběti domácího násilí, znásilnění, digitálního násilí) a jednání s oběťmi trestných činů.