Autor se probírá změnou fungování společnosti od ústní komunikace k písemné a následně ke změnám spojeným s vynálezem telegrafu, rádia a následně televize. Sice má hodně kritický pohled na televizi, ale věcný. Kniha je svým způsobem aktuální, protože podobné otázky vyvstávají s moderními technologiemi. A rozhodně je zajímavé číst o důsledcích psané formy na dříve ústní společnost a jak moc ústní komunikace byla stále nadřazena písemné (ústní svědectví bylo nad písemné svědectví u soudu v USA pp28 – za mě to může souviset s tím, že v USA bylo víc extravertů – přistěhovalců).
Od strany 31 se autor zamýšlí/přesvědčuje, jak je pravda definována formou od čísel, přísloví, podobenství po historky. Později popisuje souvislost mezi věřit a říci, číst, spočítat, cítit. Od strany 84 kritizuje telegraf, který předkládá zprávy bez akce, jednu nezávislou zprávu po druhé na rozdíl od dřívějších i hodinových debat, což dává do souvislosti s kvízy a křížovky, kde takové zprávy využijí posluchači. Na rozdíl od novin, které zprávy shromažďují. Pp123 kritizuje reklamu a hudbu pod zprávami, které vytvářejí show, nerespekt. Pp148 jak emoce jsou mnohem důležitější v TV zprávách. Celkově jak TV zprávy ovlivňují formu zpráv, nejen v TV, jak se postupně přešlo od pravdivosti, společenské relevance ke zprávám, které mají upoutat, pobavit.
Autor víceméně věcně popsal důvody, proč jsem před mnoha lety přestal sledovat TV (částečně díky reality show v té době vysílaných) – člověk se díval na zprávy, které jitřily emoce, se kterými nemohl nic dělat a které ani se nesnažily přinést nějaké poučení. Nejen že jsem ušetřil hodiny času denně, ale především jsem si nezaplňoval mozek informacemi, které nebyly užitečné, dokonce mnohé byly škodlivé. A v tom vidím poučení této knihy i nyní, nezavrhovat žádné médium, nezakazovat ho nikomu, ale upozorňovat na jeho nedostatky, možnosti, omezení.
Oficiální popis:
Postman ve své slavné knize tvrdí, že každá civilizace má své dominantní médium, které určuje, na co daná civilizace soustředí pozornost, což autor označuje výrazem „médium je metafora“. Autorova kniha vyšla v USA v osmdesátých letech minulého století, kdy dominovala televize, jeho kniha tedy pojednává především o vlivu tohoto média.
V televizi (ale platí to dodnes) je kladen výraz na vizuální stránku, zábavnost, senzačnost, emoce. Zprávy nemají v první řadě informovat, nýbrž být zajímavé. Divák nad nimi nestíhá přemýšlet, protože televize chrlí jednu zprávu za druhou. To ovlivňuje i způsob, jakým se prezentují politici nebo představitelé církví a jakým se učí na školách. Lidé nevolí politiky podle jejich politické vize, ale spíše podle vzhledu a zábavnosti. Žijeme ve „světě kukátka“, kde je informací mnoho, ale nedávají smysl. Být inteligentní znamená spíše vědět o ledasčem, a nikoli to skutečně znát. Z vážných věcí se stává show a z občanů pasivní konzumenti, kteří se smějí, aniž by vlastně věděli čemu. Autor vybízí, abychom kvůli vizuálním médiím neslevovali z intelektuálních potřeb a vážnosti, jež jsou podle něj typické pro kulturu tištěných médií.