Kniha se skládá ze tří částí, první dvě určitě stojí za přečtení. V první části popisuje Ladak (tzv. Malý Tibet) z doby, kdy tam přijela poprvé v roce 1975. Z našeho pohledu primitivní společnost, která se naučila žít v relativně nehostinné krajině udržitelně, šetrně a spokojeně. Celkem věcně popisuje její názorový převrat, jak si danou společnost oblíbila s jejími klady i zápory. Lidé, kteří žijí v malých komunitách pár desítek lidí, kteří automaticky myslí na druhé, vyhýbají se sporům. Mají nějakou kulturu, léčitelství, ale i dětskou úmrtnost, která jim vlastně pomáhá žít udržitelně, protože populace je tak akorát, co nehostinná krajina dokáže tak akorát uživit bez závislosti na vnějšku.

V druhé části popisuje, jak centrální indická vláda buduje silnice, dieselové mlýny, dováží palivo na zimo, dotuje nemocnici a jaký to má vliv na komunitu, jak se stávají závislými, rozpadají se rodiny, přestávají být spokojení. Třetí část už je horší, plná subjektivních názorů autora, propagace jeho aktivit, se kterými lze i nemusíte souhlasit – oproti prvním částem, je třetí část zbytná.

Tahle kniha může spojit lidi s různorodými názory. Velmi souhlasím s tím, jak autor kritizuje dotace, centralizaci moci, zvláště na větším území. Je hodna zamyšlení. Svým způsobem mi připomněla knihu Tajemství přirozené výchovy. Máme se co učit od „primitivních“ společností. Pro začátek bychom mohli přestat s dotacemi, regulacemi, které jen posilují vliv velkých korporací a ty do značné míry mají pak vliv na primitivní společnosti. Místní malé komunity ale v rozporu s názorem autorky i svobodný obchod mohou leccos změnit. Na rozdíl od myšlenky vnucovat něčí subjektivní dobro jinam podpořené dotacemi a regulacemi…

Oficiální popis: Pohled na tradiční kulturu v himalajském Ladaku v konfrontaci s přílivem západního životniho stylu.