Knihu doporučuji. Emočně nabitá kniha, i když je víceméně psaná věcně,  popisně, přitom čtivě. Čtenář s autorem postupně získává domněnky, postupy, které zdá se fungují. Relativně skromný autor nebojící se kritizovat metody. Co příběh, to důvod k zamyšlení, to inspirace pro rodiče, učitele. Kniha mnohokrát ukazuje, jak dobré úmysly vedly do pekla, např. věnování se „problematickým“ dětem odděleně. Jak občas stačí obyčejné věci jako mazlení, doteky, objímání; samozřejmě nenásilné. Jak důležitá je komunita, rodina, rodinné zázemí. Autor vše vysvětluje pochopitelně, občas používá trefná přirovnání – pokud vám chybí ve správném období sociální kontakty, nikdy už se „nechováte bez přízvuku“.
Velmi pozitivní se mi líbilo, jak dokázal spolužákům v mateřské dříve víceméně šikanovaného hocha vysvětlit, proč se tak chová – tím byli tolerantnější k jeho sociálním nedovednostem, pomáhali mu a tak postupně prošel zdárně celým vzdělávacím systémem.

Oficiální popis: Příběhy dětí, které překonaly trauma. Dětský psychiatr Bruce Perry měl v terapii děti, které zažily nepředstavitelné hrůzy: přežily genocidu, byly svědky násilných činů, dospělí je zavírali do skříní či klecí, byly oběťmi násilí v rodině. Perry vypráví jejich příběhy a mluví o traumatech, která utrpěly, i o tom, jak se z nich dokázaly zotavit. V knize najdeme příběh dětí ze sekty Davidiánů nebo příběh satanské paniky, která zachvátila Spojené státy v 80. letech minulého století a která se řadí k moderním pověstem, do stejné skupiny fenoménů, kam patří například falešné vzpomínky na sexuální zneužívání.