Kniha na pomezí románu a … literatury faktu. O dětské pornografii, nověji CSAM (child sexual abuse material) vzniklé třeba ze zdánlivě nevinných videí a fotek publikovanými samotnými rodiči. Kniha přibližuje jak myšlenky rodičů, dětí, kteří jsou terči, tak myšlenky lidí, kteří aktivně materiál získávají, shromažďují, šíří, tak těch co materiál shlédli. Dle českých zákonů je trestné i pouhé shlédnutí. Kniha ukazuje, že v dnešní době lze pomocí AI vytvořit z nevinných fotek, videí kompletního avatara, který bude velmi přirozeně imitovat oběť, který se může stát volně stáhnutelnými. Nějaké vysvléknutí už dávno není technologický problém. Kniha taky ukazuje práci policie včetně postupů na hraně zákona, a to navíc vůči nedávno zletilé osobě i načrtnut pohled na trestaného, který se pokusil o sebevraždu (pp 213 Musí se z toho dostat, přece se z toho trestu nevykroutí tak snadno. Sedí teprve dva týdny.)

Kniha stojí za přečtení, i když mnohé věci chybí. Chybí kritika či zhodnocení současného stavu. I když částečně je zde zmíněno, že kvůli přísným zákonům je značně omezená i prevence, osvěta. Chybí vůbec zhodnocení/kritika trestů, jak v těchto trestných činech, tak obecně. Jak jsou jsou nákladné, (ne)napravující a současně neodškodňující oběti (viz např. názory zemřelého ombudsmana Motejla). Chybí vážné téma, jak samotné oběti mají velmi omezený vliv na druh a výši trestu, a to i v případě, když se jako oběť necítí nebo jí trest přijde nepřiměřený (oběma směry). Chybí zhodnocení legislativy CSAM, umělých věkových hranic, které ze dne na den mění dovolené úkony na přísně trestané. Chybí dokonce zmínka o adultismu. A chybí, byť v rámci obsáhlých poznámek, aby to stále byl čtivý román, nějaké detailnější zhodnocení AI CSAM a ne jen pouhé řečení, že i to je trestné a i to ubližuje. A bohužel chybí i základ odlišení pedofilií a útočníků na děti. Mně osobně by zajímal výzkum, pokud existuje, o souvislosti CSAM a vlivu toho, kdy začal člověk sexuálně žít, kdy má první sexuální vzpomínky, a vliv věku prvního sexuálního partnera.

Přínosem knihy je upozornění na problematiku sdíleného veřejného obsahu, upozornění na to, že málokdo ze zločinců jsou pedofilové a mohou to být relativně blízké osoby. S explicitním pokynem fotky, natož videa dětí nesdílet se ztotožňuji, i když mám pro to obecnější důvod – nedává mi to smysl, zvláště bez (vědomého, informovaného) souhlasu dětí. Ohledně nastavení legislativy mám vážné pochyby, např. zkuste si vzít pár, co se zná ze školky, např. s 11měsíčným věkovým rozdílem, který si v průběhu let navzájem vyměňuje fotky a přiřaďte si k tomu legálnost a tresty, včetně kdysi pořízených materiálů. A jak kniha naznačuje, policie odhaluje především méně závažné činy, zkušení, opatrní ty největší škody páchající zločinci nemusí být vůbec odhaleni. A dle mě je obří rozdíl mezi AI použitou k syntéze imitace konkrétní osoby a AI použité na historických datech, neznámého původu (tedy dětí možná dávno mrtvých) k vytvoření umělého produktu. Mít tento přístup jinde by bylo sice možná hezké k historii (nepoužívat výsledky výzkumů pořízených nelegálně nebo „jen“ za podmínek, které by dnes neprošly), ale zcela určitě nehezké k budoucnosti (nepoužíváním výsledků může znamenat další utrpení současných lidí) – např. v lékařství, ale i dalších méně nutných oborech.

Oficiální popis: Narozeniny, dovolená, první krůčky… Sdílení střípků štěstí vašich dětí je radost. Jenže internet se nedívá jen očima přátel. Přesně tak žije Lucie Urbanová, influencerka, jejíž profil se díky sledujícím mění v silný online příběh. Forenzní psycholožka Eva Vášová v novém románu ale odkrývá mrazivou realitu sharentingu, kde se tyto snímky stávají kořistí. Šokující a bolestně pravdivé téma, před kterým už nesmíme zavírat oči.