Tahle kniha není pro slušňáky. Nicméně musí člověk vzít do úvahu, že vznikla cca v roce 2011, je to víceméně propagace kouření, alkoholu, co už bylo za mou hranou byla propagace extáze na straně 195 (za to bych strhl dvě hvězdičky, ale nebudu hodnotit). Pokud nezvládáte číst drsné vtipy, narážky, raději nečtěte – já jsem po nějaké době tomu přišel na chuť. A pozor na kapitolu o potratu, nebere si servítky nikde a je to dost realistické se vším všudy. Na druhou stranu se za těch 15 let toho až tak moc nezměnilo, plno toho, co popisuje, se s tím člověk setká i nyní: podpatky, důraz na vzhled, svatba, péče kolem porodu, otázky na děti, vnímání potratu (u nás konečně porodní asistentka po porodu ze zdravotní daně) a mnoho dalšího.
Nemohu se prohlásit za feministu. Zaprvé nemám rád škatulkování, bere částečně svobodu mít svůj názor. Za druhé ani nesouhlasím s rovným platem/mzdou (přesněji tak kam to v praxi vede), který dává mimoděk jako kritérium. Nicméně s většinou věcí souhlasím a přál bych všem, aby měli lidé odvahu jít proti proudu, tolik nedbát na okolí, být sví. Přesně jak píše autorka, nejen jít proti proudu, ale jít po proudu, když to vyhovuje. Mimojiné jen tak zjistíme v čem spočívají „skutečné“ rozdíly mezi mužem a ženou a co jsou rozdíly dány třeba něčím jiným. Muž Dua nerovně rovných.

Oficiální popis: V roce 1913 se sufražetka Emily Wilding Davisonová vrhla pod kopyta králova koně… V roce 1970 vzaly feministky útokem Miss World… A nyní přichází kniha Caitlin Moranové… Nikdy v minulosti nebylo lepší být ženou. Máme volební právo, pilulky a od roku 1727 nás neupalují jako čarodějnice. Ale přece jen zbývá položit pár rýpavých otázek… Proč se od nás čeká, že budeme chodit na brazilskou depilaci? Měla byste zajít na botox? Je pravda, že nás muži vskrytu nenávidí? Jak máme nazývat svou vagínu? Proč bolí nosit podprsenku? A proč se vás všichni ptají, kdy už budete mít dítě? Caitlin Moranová zodpovídá tyto a další otázky v knize Jak být ženou, která je zčásti vyprávěním o životě autorky a zčásti plamennou tirádou. Moranovou sledujeme od jejích strašlivých třináctých narozenin („vážím osmdesát kilo, nemám žádné kamarády, a když mě vidí kluci, házejí na mě štěrk“) přes dospívání až po práci, striptýzové kluby, lásku, obezitu, potrat, nakupování, mateřství a ještě mnohem dál. V roce 2011 získala Caitlin Moranová ocenění Galaxy National Book Award.