Proč je někdy lepší zapomínat – Scott A. Small


Autor ve mně posílil sebevědomí, zdůraznil důležitá témata a zároveň mi potvrdil, že není třeba toužit po dokonalé paměti. Ostatně sám už dávno používám „externí paměť“ místo přetěžování vlastního mozku. Knihu bych doporučil všem, kdo mají pocit, že by měli nebo mohli mít lepší paměť. Ne vždy je totiž „lepší paměť“ skutečným přínosem. Samotná kniha je rozumně strukturovaná a čte se dobře, i když místy působí poněkud rozvláčně – struktura by mohla mít propracovanější druhou úroveň.

První kapitola s názvem Pamatovat si, zapomenout mě přesvědčivě utvrdila v tom, že dokonalá paměť je spíše extrém, o který nestojím. Autor ukazuje, že schopnost zapomínat je zásadní, protože přímo souvisí se schopností zobecňovat – a to je nejen dovednost, ale doslova nutnost.

V kapitole Tichá mysl se věnuje lidem s autismem, kteří mají oslabenou schopnost „přepisovat“ vzpomínky. I proto tak lpí na neměnných zvycích, cestách a rituálech. Kapitola Osvobozená mysl pojednává o posttraumatické stresové poruše (PTSD). Autor vychází i ze svých osobních zkušeností a ukazuje, jak důležitou roli při zvládání traumatu hraje podpora rodiny a přátel – někdy může být tím nejlepším lékem.

Neohrožená mysl se zaměřuje na tzv. hrdiny a vztah mezi strachem a vztekem. Zajímavá je i úvaha o roli oxytocinu, který pomáhá zapomínat. V kapitole Odlehčená mysl autor nahlíží na Alzheimerovu chorobu – skrze zkušenost svého klienta, u kterého pomáhal s hodnocením, kdy je dílo umělce ještě autentické a kdy už příliš poznamenané nemocí. Vyzdvihuje také fakt, že kreativita může přetrvávat i v relativně pokročilém stádiu Alzheimeru. Připomíná navíc, že spánek je klíčový pro zapomínání – a zapomínání je nezbytné pro kreativitu.

Kapitola Skromná mysl mě zaujala tvrzením, že i „méně výkonný“ hipokampus může mít své výhody. Autorův klient, jehož případ konzultoval i s nobelistou Danielem Kahnemanem, se sice rozhoduje pomaleji, ale zato přesněji. Závěrečná část knihy Společná mysl mi připomněla, jak nesmírně cenné je, když si člověk pamatuje jména druhých. V otázce stesku po vlasti se ale s autorem rozcházím — mé vnímání se od jeho liší.

Obálka knihy Proč je někdy lepší zapomínat

Oficiální popis: Paměť si spojujeme spíše s něčím, co je třeba cvičit, a děsíme se onemocnění, která nás připravují o schopnost si něco zapamatovat. Autor, který je předním americkým odborníkem v oblasti výzkumu Alzheimerovy choroby, si však klade opačnou otázku: Je zapomínání užitečné? A za pomoci řady zajímavých příkladů a kazuistik dochází k závěru, že ano. Například autisté sice mívají fenomenální paměť, ale kvůli tomu nedokážou zobecňovat a vidět něco, co je typické. Lidem s posttraumatickou stresovou poruchou se zase v záblescích vracejí zatěžující vzpomínky a jejich sílu se snaží terapeuticky oslabit např. pomocí metody expozice. Proto není překvapivé, že autor přichází s metaforou „vypustit něco z hlavy, a tím to odpustit“. Vědci se také domnívají, že funkce spánku se týká právě třídění vzpomínek a zapomínání na ty nepodstatné, jak se to projevuje např. v idiomu „vyspat se z něčeho“.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *