Rozhovory s celkem známými lidmi. Občas i celkem staré, např. rozhovor s Petrem Pavlem je z roku 2020, před ohlášením kandidatury. Nicméně knihu jsem si kupoval kvůli jinému člověku, rád si přečtu cokoliv od Miroslava Bárty. Ze mnou známých lidí už zbývá jen Janek Rubeš a Honza Mikulka. O zbytku lidí jsem četl poprvé a po přečtení jsem chápal proč byli zařazeni. David Böhm ztratila syna z pěti dětí nehodou. Děsné, ale jsem rád, že to vypadá, že to neovlivnilo zdravý přístup k riziku. Jiří Čeloud, který skokem do rybníka ochrnul v 16 letech – pro mě bylo překvapením na straně 37, že se mu výrazně zhoršila i termoregulace, což je neintuitivní důsledek ochrnutí. Michaela Dufková jako bývalá alkoholička, která potvrzuje na straně 44, že česká kultura by se dala shrnout tak, že jsi divný, když nepiješ. Zmiňuje film Zápisník alkoholičky. Petr Glogar – mnich. Lenka Hrabalová jako arabistka, iránistka mě příjemně překvapila, že bychom měli mít možnost mít šátek pp73. Zuzana Kirchnerová jako matka autisty + Downův syndrom. Nebo třeba Johanna Nejedlová, která na jednu stranu podceňuje vliv podmínek za znásilnění, na druhou stranu je proti dlouhým trestům vězení, které taky považuje za kontraproduktivní. Nebo Tereza Nvotová, která nechce mít děti, další postoj, který mnoho lidí nechápe, nechce tolerovat, akceptovat. Nebo třeba rozhovor s Fatima Rahimi, původem z Afganistánu je zajímavý.
Celkově mě většina rozhovorů něco dala.

Rozhovory v knize přinášejí setkání s poměrně známými osobnostmi, občas i se staršími texty – například ten s Petrem Pavlem pochází ještě z roku 2020, tedy z doby před jeho prezidentskou kandidaturou. Sám jsem si ale knihu pořídil především kvůli Miroslavu Bártovi, jehož tvorbu sleduji dlouhodobě a rád čtu cokoliv, co s ním souvisí. Z okruhu známějších jmen mi nyní zbývají už jen Janek Rubeš a Honza Mikulka. Většinu dalších respondentů jsem v podstatě neznal, ale po přečtení jednotlivých rozhovorů mi bylo jasné, proč se do výběru dostali.

Výrazně na mě zapůsobil například příběh Davida Böhma, který tragicky přišel o jedno z pěti dětí. Je obdivuhodné, že si i přes tuto zkušenost uchoval střízlivý a zdravý pohled na riziko. Ještě více mě zaskočil Jiří Čeloud – po skoku do rybníka ve svých šestnácti letech ochrnul a na straně 37 popisuje, že se mu tím výrazně narušila termoregulace. Tento následný důsledek ochrnutí působí na první pohled neintuitivně a silně rezonuje.

Silné svědectví nabízí i Michaela Dufková, která má za sebou zkušenost s alkoholismem. Na straně 44 potvrzuje, jak hluboce je v české společnosti zakořeněný tlak na pití, shrnutý do trefné věty: „Jsi divný, když nepiješ.“ Sama pak odkazuje také na film Zápisník alkoholičky.

Další rozhovory jsou tematicky velmi různorodé. Petr Glogar působí jako mnich, Lenka Hrabalová jako arabistka a íránistka mě překvapila svým otevřeným názorem, že by každý měl mít možnost nosit šátek, pokud se tak rozhodne (str. 73). Zuzana Kirchnerová v knize vystupuje jako matka dítěte s autismem a Downovým syndromem.

Johanna Nejedlová podle mého soudu na jedné straně podceňuje závažnost trestu ve formě podmínky za znásilnění, na straně druhé však zároveň výrazně zdůrazňuje problematičnost dlouhých nepodmíněných trestů, které vnímá jako kontraproduktivní.

Zajímavý vhled přináší také rozhovor s Fatimou Rahimi, původem z Afghánistánu.

Celkově pro mě byla většina rozhovorů přínosná – většině z nich se podařilo nabídnout alespoň jeden moment, který mě zaujal, překvapil, nebo přiměl k zamyšlení.

Oficiální popis: Strach je základní lidská emoce, kterou nás vybavila evoluce, abychom přežili. Může mít různé podoby od obav, přes hrůzu až po panické zděšení. Ne vždy je ale strach prospěšný, a ne vždy ho zvládáme. Kolik odvahy je potřeba pro dosažení upřímné komunikace nebo ke změně vlastního názoru? K dosažení blízkosti či přijetí odloučení? A jak moc se tyto překážky všedního dne liší od život ohrožujících nebezpečí, které číhají ve válečném konfliktu, na kolmé skalní stěně nebo při boji s alkoholismem? Známé osobnosti veřejného života, ale i nezlomení hrdinové všedních dnů se v rozhovorech zamýšlí nad tím, jak bojovat se strachem a kde hledat odvahu.
Příběhy rozhovorů se zabývají i těžkými tématy a nesnadnými zážitky, primárně ale působí nadějeplně a inspirativně. Zachycené osudy osvětlují cestu k tomu si svůj strach přiznat, zpracovat ho a probudit vlastní odvahu.
Jiří Pasz je fotograf, dokumentarista, novinář a humanitární pracovník.
Marianna Stránská je multimediální výtvarnice zaměřující se ve své tvorbě na diváka jako specifickou složku díla.