Knihu jsem četl, protože se mi líbila jiná kniha od stejné autorky – Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit. Nicméně tato kniha se mi zdá příliš ukecaná, autobiografická. Brzy jsem ze čtení přešel na rychločtení, posléze na listování.

Zajímavá informace z knihy je, že na vzorku 573 kreativních osobností psycholog Marvin Eisenstadt zjistil, že 25 % z nich přišlo aspoň o jednoho rodiče před desátými narozeninami, 34 %  před patnáctými, 45 % před dvacátými (pp 79).

Oficiální popis: Povznáší vás smutná hudba? Nacházíte útěchu v deštivém dni nebo se dojímáte nad starými fotkami? Pak ani vám nejspíš není blízký svět, ve kterém se cení zdánlivě nenucená dokonalost a skrývání jakýchkoli známek neúspěchu, selhání či melancholie. Právě držíte v ruce důkaz, že urputný optimismus není pro společnost ta správná cesta. Susan Cain na výzkumech i dojemných příbězích ukazuje, že právě pocit sladkobolu v našich srdcích je skrytým zdrojem úžasných činů, mistrovských děl a milostných vzplanutí. Intimně vypráví o svém vztahu s matkou a nabízí poučení, že pokud nepřijmeme svůj vlastní zármutek, můžeme jej způsobit druhým.
Mimo jiné se dozvíte
* Jak se vyrovnat se smrtí, ztrátou či nešťastnou láskou.
* Že projevit slabost vám neuškodí ani ve vedoucí pozici – naopak to může pomoci navázat s podřízenými plnohodnotnější vztahy.
* Jak překonat traumata, která se v rodinách přenáší po generace.
* Proč lidé na konci života cítí více smysl, splynutí a lásku než strach, smutek či úzkost.
* Jakým způsobem lze zármutek a melancholii přeměnit v kreativní dar.
Pokud si uvědomíme, že všichni lidé zažili (nebo zažijí) pocit ztráty a utrpení, budeme k sobě přistupovat s větší vlídností a pochopením.