Tato kniha se zaměřuje na otázky genderu, stereotypů, rodinných a společenských vztahů, přičemž čtenáři nabízí široké spektrum témat od rozdílů mezi muži a ženami, přes vliv rituálů a stereotypů, až po komplikace v partnerských či profesních vztazích. Autor se snaží přinést nové pohledy a vyvracet zažité představy, nicméně její styl a argumentace často vyvolávají rozpaky i kontroverze. V následujícím textu proto přináším podrobný rozbor některých klíčových pasáží a vyjadřuji své názory na to, co mi připadalo přínosné a naopak problematické. Spolu s tím se zaměřuji i na to, jak kniha zachází s pojmy jako jsou stereotypy, zdvořilostní lži či patriarchát, a hodnotím argumentační kvalitu i celkové poselství díla.
V knize je na straně 26 naznačeno, že rozdíl mezi mužskou a ženskou silou je dán cvičením. Rozhodně to (stejně jako stereotypy od dětství) má značný vliv; cvičení přináší zdraví i mistrovství (například Heba Ali). Nejsem si ale jistý, jak velký podíl na rozdílech mají samotné stereotypy (a samozřejmě genetika – kde, pokud vím, není možnost to studovat na jednovaječných dvojčatech), osobně bych jim rozhodně nepřičítal „100%“ vlivu.
Na straně 63 autor obhajuje něco, čemu říkám zdvořilostní lži. Pro odmítnutí (nejen) při sexu je jejich použití podle něj legitimní a validní. Chybí mi zde však jasné konstatování, že ideální by bylo zdvořilostní lži co nejvíce eliminovat. Mimo jiné proto, že mají tendenci se množit, komplikovat komunikaci a vytvářet zástupné důvody („nemám xyz“), čímž vzniká nejasný dojem, že pokud druhá strana xyz má, znamená to souhlas.
Kniha bohužel v mnoha pasážích překračuje únosnou míru zjednodušení, místy sklouzává k manipulaci či argumentačním faulům. Například na straně 80: „Kdyby kojení mělo tak dalekosáhlé důsledky, musela by být generace nás, Husákových dětí, které vyrůstaly v jeslích a na sunaru, generací hloupých, nemocných deprivantů.“ Další odstavce pokračují v podobném duchu. Následující kapitoly už se mi četly obtížněji, například kapitola o romantické lásce. Souhlasím, že kromě partnerského vztahu by měl člověk udržovat i přátelství (jako prevenci ponorky a možnost sdílet zájmy, které partner nesdílí), ale je to dost odlišné od odpovědi v knize: „a já bych měla každý den koukat na stejného chlapa“. Přitom kniha správně upozorňuje na mnoho stereotypů a nesouměrností, avšak takové excesy podle mě zbytečně odrazují čtenáře – moje žena knihu po letmém prolistování odložila s tím, že by ji číst nemohla.
Na straně 98 autor řeší pouze lesbický pár, kterému údajně chybí mužský vzor, ale gaye neřeší. Argument, že „každý muž je jiný“ a že ideálně by dítě měla vychovávat celá vesnice, je sice validní, nicméně v praxi je situace, kdy na výchovu dítěte nespolupracuje širší komunita, velmi častá. Složení „minirodiny“ je proto zásadní otázka. Na straně 100 se objevuje drobná manipulace v závorce („který často patří muži“). Text v závorce je sice pravdivý – tento názor zaznívá od obou pohlaví, tedy přibližně z 50% od mužů, a označení „často“ je v tomto smyslu vlastně správné – přesto jde o typický příklad manipulace.
Zajímavý fakt na straně 102, který jsem neověřoval: v polovině 20. století, byla celá pětina žen celoživotně bezdětných. Další části už se dají lépe číst, např. v kapitolce Škola (základ) života je dost příkladů, že gender ve škole, dle autora gender 19. století. V následující kapitole se věnuje i složitému problému vztahu učitele se studentem. Za mě je ok 1, problém je, že 1 se zvrtne ve 2 občas. V jiné knize o vztazích na pracovišti bylo navrženo, že by v případě skončení vztahu měl odejít nadřízený z práce, bohužel v praxi často nerealizované. Šlo by toto pravidlo zavést aspoň na školách? Je to dvousečné, zneužitelné v obou případech, ale má to jistou logiku a nezakazuje vztah úplně. Dál nepřímo naznačuje, že zrušení feudalismu zapříčinilo poddanství žen – možná – nicméně v té době bylo víc věcí jinak, napadá mě vícegenerační rodiny, početnější rodiny. A pak se to opět zhoršuje: „Péče o děti je prospěšná všem.“ Zjevně nepravdivý výrok, navíc který nepřímo kritizuje předchozí pasáž o bezdětných.
V kapitole „Problémy s komplimenty“ uvádí autor řadu trefných příkladů (ne)komplimentů. Na straně 180 však rozebírá jeden kompliment prezidenta a vidí v něm něco, co tam zřejmě není. Mám dojem, že autor sám v minulosti něco podobného slyšel a nyní za podobnými komplimenty automaticky hledá negativní významy konkrétních lidí… Posuďte sami při čtení. Podobným způsobem je i text o kvótách plný stereotypů a nekonzistencí.
Celkově kniha obsahuje slovo „patriarchát“ častěji než slovo „feminismus“. Kdybych měl knihu stručně shrnout, pak říká, že za většinu problémů ve světě může patriarchát a občas i kapitalismus. To je škoda. Kniha sice správně upozorňuje na mnohé stereotypy, které škodí ženám i mužům, ale bohužel je kniha směs těchto příkladů s manipulacemi a argumentačních faulů, přičemž autor často používá právě ty stereotypy, které kritizuje. Moje žena knihu odložila po chvíli, já měl trpělivost ji dočíst až do konce. Celkově proto knihu nedoporučuji; škoda.

Oficiální popis: Feministky řeší nesmysly, jako je pouštění žen do dveří. Ženy by měly mít děti. Mělas prostě říct ne. To jsou jen některé z mnoha poznámek, s nimiž se každý během rozhovorů o feminismu dříve či později setká. Dávat neustále dohromady argumenty a nabízet jinou perspektivu je přinejmenším únavné. Socioložky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková alias Duo docentky proto napsaly knihu, která vám v tomto boji může ušetřit čas a energii. Nabízí vtipné a trefné příspěvky do debat s rodinou i přáteli, jež vám pomůžou zůstat nad věcí a třeba i vám nabídnou nové podněty k zamyšlení. Dočtete se například o odvrácené straně romantické lásky, o tom, že studijní materiály od základek po vysoké mají k genderové vyváženosti daleko nebo že ne každý kompliment je ve skutečnosti komplimentem.